Paříži, miluji tě

Petr a Lucie. Letní láska. Ohňostroj. Eiffelovka. Klišé, jaké si přejete prožít i vy.

Vždycky jsem po tom toužila a teď to mám. Ne na dosah, ale přímo ve svých rukou – letenku do Paříže a pětidenní pobyt k tomu. A zrovna na 14. července - dobytí Bastily, s ohňostrojem navrch. V duchu si představuju všechny ty fotky, obrazy, koláže i malé kovové šunty ve tvaru Eiffelovky, které jsem již mnohokrát obdržela od svých známých. Tak tentokrát já, konečně ji uvidím na vlastní oči.

Nastává panika: „Co si vezmu na sebe? Hlavně pohodlné boty. Domluvím se tam anglicky?“ Šarmantní Francouzky, víno, sluníčko a francouzská kuchyně. Dám si boeuf bourgignon, co tuhle dělala Dita P. nebo radši konfitovanou kachnu, o které jsem četla v knížce od Šmída? Pár pestrých šatů, svetřík - kdyby něco, balerínky a sandálky, slušivé, ale pohodlné, abych nebyla jako Amíci v botaskách, koupit průvodce, zabrouzdat netem, a v plné polní na letiště…V duchu se mi vybaví Simona Stašová ve filmu Román pro ženy, a i já se měním v nadšeně plující obláček, který nerozhodí ani vyzutí bot, i když ty sandálky na přezku se dost blbě rozepínají, ani chrčící skupinka Frantíků v černo-šedo-béžové kombinaci.“ Barvy se asi v Paříži nenosí“, pomyslím si, a ani netuším, jak blízko pravdě jsem. Vskutku, všichni ti barevní, veselí a usměvaví lidé na ulicích, v metru, v parku jsou turisté. Francouzi se neusmívají, spěchají, oblečení jsou v černé, šedé, odvážní pak v béžové či v barevných fuskách, a těmi chrčivými zvuky, co jsem slyšela na letišti dávají najevo otrávení, zpruzení a nesouhlas kdekoli – ve frontě, které Frantíci milují, v obchodě i v parku.

Tak tady asi chlapa nenabalím. Zavazadlo mrsknu do hotelu, poměr cena/výkon radši nekomentuju a hurá do víru. Cestou potkávám nevěsty, co se fotí na mostě, a přeju si, abych i já jednou…hned odpoledne vystojím obligátní frontu na Eiffelovku a slíbím si, že příště už si fakt koupím předem lístek bez fronty na internetu. Bulvár Champs Elysees je velkým zklamáním, zato výhled z Vítězného oblouku mě dostal. Hvězdicová křižovatka kolem, moderní La Defence jako na dlani. Večer sedím sama na Trocaderu, kupuju malé kovové Eiffelovky a pozoruji šrumec kolem. A pak najednou: „Jééé, bliká.“, musím nahlas překvapeně zvolat, protože v mírném šeru se na protějším břehu Seiny právě třpytí elegantní železná konstrukce nejprovařenější pařížské památky. Letos slaví 125 let. Sama si připadám podobně stará, bez chlapa, moc nezářím. Dám si sklenku červeného v rohové kavárně a jdu spát. Moje první noc ve městě lásky.

Druhý den vyrazím pěšky, sandálky, šatičky, počasí přeje. Než dojdu do Louvru, mám nohy rozedřené do krve. Čert vem moje apartní sandálky. Pyramidu, Notre Dame i trubky na Centre Pompidou kvůli bolesti spíš prokulhám a protrpím. V Latinské čtvrti si dávám turistické menu se šneky – brr, kachnou – maminka dělá lepší a fondánem – ten píše.

S blížícím se večerem a ohňostrojem plánovaným na jedenáctou kolabuje doprava, davy proudí od Trocadera po Martova pole a ejhle…oba mosty přes řeku jsou zavřené a kordony policistů neúprosné. Místo abych přešla most, dám si oklikou kolem Sochy svobody 4 kilometrový pochod. Odřenou nohu teď vnímám o 106, chudák Rusalka…U Eiffelovky už bolestí skučím, opřu se o plot jakési rezidence a se slzami v očích z plna hrdla hlasitě nadávám…“Kur…a.

„Copak se vám přihodilo?“ uslyším za sebou česky. No to snad ani…“Dobrý den, já“, koktám, před sebou sympaťáka v džínách a tričku s límečkem. „Petr“, představí se. „Lucie“, hlesnu. „To je jako z té knížky od Romaina Rollanda“, usmějeme se na sebe. „Chtěla bys vidět ohňostroj z terasy?“, ptá se on a já nechápu. „Opřela ses přesně u české ambasády a spustila jsi alarm. A když už jsi tady, můžeš se mnou nahoru, dělám tu správce.“ Stojím jako solný sloup a opravdu. Zlatá cedule hlásí, že přesně tady sídlí Ambassade de la Republique tcheque, snad nejlepší místo na vyhlídku. Vyškrábeme se do pátého patra a umístění terasy předčí všechna moje očekávání. Úžasné, excelentní, prostě super. Kolem nás pár lidí, rodinných příslušníků, jak je mi osvětleno, nikdo jiný nemá na tohle exkluzivní místo přístup. V ruce mi přistane sklenička šampaňského značky Šolcová Gonnet, jediné šampaňské s českou stopou, a překrásný ohňostroj, ke kterému pod okny hraje orchestr, začíná. Tematické, poutavé a jako na dlani. Po půl hodině mi už tuhne krk, kdyby tak rodiče věděli, kam jsem se to dostala, v duchu děkuji sandálkám, a můj zachránce mi nabízí doprovod. S radostí přijímám, bublinky působí, statisíce lidí se valí domů, mosty zůstávají i nadále zavřené. Vyzuju si boty a zavěšená do Petra se šinu zpět na druhý břeh řeky Seiny. Celou cestu si povídáme, jako bychom byli staří známí a u hotelu trapně přešlapujeme, co jako bude. „Kdybys chtěla, ráno tě tu vyzvednu a půjdem spolu na snídani. Dnes jsem sloužil, tak mám volno.“ Dušička se mi zatetelí blahem, vlepím Petrovi pusu, trochu delší, než by se na první večer slušelo, ale myslím, že si ji zaslouží. Tak zítra v půl deváté. Usínám s pocitem příjemného šimrání v žaludku, směsi nervozity, očekávání a šampaňského. Kdo by to řek, že v Paříži nabalím Čecha.

Ráno mám chuť padnout Petrovi kolem krku, neberu si ani mapu, ani průvodce, paty oblepené. Trochu rozpačité dobré ráno vyřešíme pusou, vezmeme se za ruce a jdeme snídat. Dvakrát café au lait, croissant, bagetu s máslem a marmeládou. Jak dlouho už jsem to nejedla? Proti mé každodenní pohankové kaši  to chutná máslově. Línie-nelínie, natlačím, co se do mě vejde. Pomalu se procházíme zahradami, parky, koukáme na zelináře, rybáře a sýraře, jak chystají stánky na trhu. Jsem překvapená, jak je ta hektická nafoukaná Paříž z předchozích dnů náhle příjemná, všechno má svůj řád, spousta zeleně, pikniků, veselých dětí a kouřících lidí.

Petr mi vykládá, jak to má s prací, že jako správce ambasády nemůže moc často mimo budovu, po čtyřech letech se vystřídá a jede zase do Prahy. „To víš, s takovou je těžké si někoho najít“, mrkne na mě spiklenecky, „tak lovím turistky s rozedřenýma patama“, usměje se na mě, a jakoby se nechumelilo mi vlepí pusu. Vůbec nechápu, co se to děje. Kluk, kterého znám sotva pár hodin mě drží kolem pasu, dává mi pusu, jako bychom se znali deset let a mě je fajn, jako už dlouho ne. Na trhu si koupíme slanou palačinku neboli galette complet. Žasnu nad syrovým vejcem, ale nakonec hrdinně všechno s chutí sním. V Lucemburských zahradách už odpočívám, hlavu na Petrově klíně. Petr a Lucie. Vzpomínám na romantický příběh lásky za první světové války, kdy oba milence pohřbí sloup kostela při bombardování. Brr. Taky jsme mnohem starší než byli oni tenkrát. Nicméně líbáme se stejně nenasytně, jakoby nám bylo šestnáct. K bagetě a sýru se krásně hodí červené Bordeaux a piknik na nábřeží nemá chybu. Dopijeme láhev a jde se domů…Na cestu mi bliká Eiffelovka a já už si nepřipadám tak stará jako ona. Mám ho pozvat do pokoje, nemám? Před hotelem mě Petr překvapí s tím, že se musí rozloučit, ale že si pro mě ráno přijde na pokoj. Jsem trochu zaražená, asi nová doba, poslední půlnoční polibek a alou spát.

Ráno v osm mi volají z recepce, že mám návštěvu. Panebože, jsem ještě v pyžamu, ale to už Petr stojí ve dveřích, na sobě kraťasy a tričko, sportovní boty a v ruce tašku. „Dobré ráno Lucie, běháš?“. Jak to jako myslí? Průjem nemám a tisíc pět set jsem běžela naposledy v osmé třídě. To už přede mnou leží běžecké boty mojí velikosti, tričko a kraťasy snad máš, počkám tě dole. Tak rychlý sled myšlenek takhle po ránu. Kraťasy si beru od pyžama, ostatní mám a boty jsou nadmíru pohodlné. Dole čeká on, dvě kola Velib k cestování po Paříži. To je teda mazec. Na kole naštěstí umím, nasedneme a jedeme do Buloňského lesíka. Po 15 letech běžím, je mi překvapivě příjemně, okruh kolem jezírek, míjíme spoustu běžců. Musím se vydýchat, Petr běží další kolečko a já jdu pomalu dopředu a přemýšlím, co bude dál. Už zítra odjíždím zpět domů, kde mě nikdo nečeká, jen rutina - rodiče, práce, kamarádi. Ale nikde žádný Petr s překvapením nového dne. Začnu běžet, zrychluji, s větrem o závod to zrovna není, ale hlava se pročistí, špatné myšlenky odeženu. Petr mě dobíhá, na kole zpátky do hotelu a sprcha. Po ničem jiném netoužím než jít do sprchy. Jít do sprchy s Petrem. Oblečení s nás spadne, líbáme se už na prahu a pokračujeme v pokoji, koupelně, voda teče proudem a vášeň stříká všude kolem. Pak se čistí a voňaví přesouváme do postele, kde naše milování a mazlení se vším všudy pokračuje. Je mi fajn, hlavu na jeho rameni, jako v nějakém přiblblém filmu, si přeju, aby to nikdy neskončilo, a snažím se zapamatovat si tuto chvíli. Jdeme se nasnídat a pak na Montmartre a já se poprvé v životě nechávám malovat od pouličního malíře. Památka na bláznivou letní lásku v Paříži? Nebo začátek jedné velké lásky? S tubusem pod paží si dávám palačinku s nutelou, a sedám si na schody pod bazilikou. Je nám spolu dobře, nechce se nám mluvit o tom, že už zítra jedu domů a Petr bude dál hlídat ambasádu, sekat trávu a opravovat výtah. „Lucie, kdy za mnou zase přijedeš?, zeptá se Petr k mojí velké spokojenosti. „Brzo, miláčku, brzo“, slibuju a v duchu dodávám, že už teď je mi smutno. Zamilovaně se ploužíme do hotelu a užíváme si naši poslední společnou noc mého pobytu. Pravda, moc jsme toho nenaspali, ale bylo nám krásně. Spát můžu v důchodu.

Ráno musí Petr do práce, jdu nakoupit sýry a víno na trh, koupím si kafe a rozinkového šneka a sedím na lavičce v parku, pozoruji lidi, ty nafoukané Pařížany s jejich noblesou, černošky pečující o bílé děti z bohatých rodin, většina s telefonem u ucha…a užívám si poslední hodiny mého narozeninového dárku od rodičů.

Poslední políbení, navlhlé oči a slib, že se brzy uvidíme. Už se moc těším. Léto budiž pochváleno. Petr a Lucie.